Z exercicií - čtvrtek a pátek
Večer o půl sedmé jsme začali večeří, soluňáci se teprve postupně scházeli, někteří přijeli až v pátek. Bylo nás celkem 17 soluňáků, exercicie vedl o. Marek, byl s námi také jáhen o. František a rodiče o. Marka Dundy, kteří se o nás starali.
Pár minut po osmé hodině začala v kapli mše svatá. Evangelium bylo Markovo z 3. kapitoly 7. - 12. verš. Při kázání se mluvilo o tom, že když o Ježíši mluvili nečistí duchové, tak jim to zakazoval, nechtěl, aby o něm hlásal někdo, kdo není naplněn Duchem Božím. Na exerciciích se Ním máme naplnit, abychom mohli hlásat Krista.
Nějakou chvíli po mši byla první přednáška. Připomněli jsme si, že bychom se měli ztišit, abychom slyšeli Boha. Máme nejen dodržovat posvátné ticho, ale také zklidnit mysl. Exercicie jsou zastávka v životě, kdy máme svůj život nasměrovat správným směrem, pokud se náš život ubírá jinak, než by měl. Máme se zklidnit, jako je to u moře. Dokud je rozbouřené, nevidíme nic, jen hladinu. Jakmile se utiší, je vidět i několik metrů hluboko. Máme se hodně modlit, namodlit si dopředu. A také je dobré rozjímat o smrti, protože když o ní nebudeme přemýšlet včas, je možné, že se na ni dobře nepřipravíme už nikdy.
Po přednášce jsme se pomodlili z breviáře večerní chvály a šli jsme spát.
Následující den jsme se mohli od ¾ na sedm trochu občerstvit a ve čtvrt na 8 jsme vyjeli do Znojma na pohřeb kněze (Josefa Pacala). Mše začala v 8 hodin. Evangelium bylo opět Markovo - 3. kapitola, 13. - 19. verš. V kázání mě zaujala jedna věta: „Žij tak, že i když by byla zničena všechna evangelia, podle tvého života se dalo napsat nové.“ Tělo kněze nebylo uloženo do hrobu, ale převezlo se do Brna, kde byla později další mše. Když odjela pohřební služba s rakví, byli jsme pozváni na místní faru, kde jsme se dosyta občerstvili. Mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne jsme se vrátili na faru v Prosiměřicích.
V 11 hodin jsme se všichni sešli na faře v kapli a posadili jsme se do kroužku a povídali nejen o pohřbu. Někdo si vzpomněl na větu: „A kdo místo něho?“ Tuto větu nám říkal o. Marek. Při pohřbu jiného zbožného kněze se tato otázka, po vyjmenování spousty věcí, co ten kněz udělal, několikrát zopakovala. Nějakou dobu jsme se bavili také o smrti. Smrt není ani dobro, ani zlo, člověk s ní musí počítat a má na ni být připraven. „Kdo je připraven, není zaskočen.“ Největší pošetilost je nechávat to nejdůležitější na poslední chvíli. Někdo řekne: „To zařídím na smrtelné posteli.“ Jenže mi nikdy nevíme kdy, odkud ani jak smrt přijde, ani jestli budeme mít možnost se ještě napravit. Máme se modlit za šťastnou smrt. To ale není zemřít bezbolestně, například ve spánku, ale zemřít tak, aby po smrti následovalo nebe (očistec). Modlíme se za to třeba v modlitbě Zdrávas Maria (….pros za nás hříšné nyní, i v hodinu naší smrti). Od 11.45 jsme měli čas rozjímat nad tím, co jsme slyšeli. Rozjímání následovalo po každé přednášce.
V 12.30 začala další přednáška. Na jejím začátku nám o. František přečetl úryvek ze 7. kapitoly Matoušova evangelia (24. – 27. verš – podobenství o dvou stavitelích). Každý se rozhoduje sám, na čem staví. Pokud jej nejvíc zajímá sport, vědění, kariéra, peníze atd., tak staví na písku. Pokud všechno směřuje k Bohu, staví na skále. Musíme si uvědomit, na čem stavíme. Podle čeho to poznat? Podle toho, čemu věnuji čas a s jakým úmyslem co dělám. Pokud někdo staví na skále i na písku, staví na písku. Například když někdo hraje fotbal pro ostatní, pro diváky, tak je to dobré, ale pokud to dělá i pro peníze, tak staví na písku. My máme stavět jenom na skále.
Následoval oběd a další přednáška. Úryvek z bible byl opět z Matoušova evangelia (5, 13 – 20, je to začátek Ježíšova kázání, které končilo podobenstvím o dvou stavitelích). „Vy jste světlo světa.“ Kvůli nám má být na světě vidět. S vírou se nemáme skrývat a nemáme se za ni stydět, stejně jako se lampa nestaví pod nádobu, ale dá se na svícen a svítí všem v domě. Bylo by dobré naučit se zpaměti větu: „Tak ať vidí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu otci v nebesích.“ Vět k zapamatování nám o. Marek řekl víc během dalších přednášek. Také nás upozornil na video „Já muslim“. V tomto videu se převleče muž za muslima a se skrytou kamerou se jde podívat mezi ostatní muslimy. Video trvá necelé půl hodiny, naleznete je na http://video.google.com/videoplay?docid=-2992904452963981918&hl=en&emb=1# Na závěr padla věta: „Nebe si nikdo nezasloužíme, pokud se Bůh nesmiluje, tak je nemáme.“
Chvíli po 3. hodině odpoledne jsme vyšli z fary ke kříži u silnice, kde jsme se pomodlili korunku k Božímu milosrdenství, zahráli jsme si chvíli hru a vrátili se na faru. Tam jsme měli pátou přednášku. (Úryvek z bible – Mt 5, 21 – 30) V této přednášce nám bylo řečeno jak se správně vyzpovídat a jak žít po zpovědi. Někdo se za hříchy stydí a tak nevyzná všechny, nebo je vyzná jen částečně. Své hříchy ale máme vyznat VŠECHNY a NAPLNO. V této době se snadno setkáme s pornografií a nečistým chováním k druhému pohlaví. K druhému pohlaví ale máme mít zdravý postoj.
Po rozjímání jsme se pomodlili bolestný růženec a navečeřeli se. Po té se četli dotazy, které bylo možno během exercicií vhodit do hrníčku v kapli. Byla samozřejmě možnost i dotazů slovních. Po jejich zodpovězení jsme měli adoraci a šli spát.
