Soluňáci

Soluňácké exercicie začaly ve čtvrtek 25. února. Postupně se nás sešlo něco mezi dvaceti a třiceti soluňáky. Na začátek byla večeře (za výborné jídlo děkujeme rodičům o. Marka). Protože se letos objevily také nové tváře, každý se při večeři krátce představil. Po potravě tělesné následovala strava duchovní-pomodlili jsme se růženec a měli jsme mši svatou v kapli. Pokud si dobře vzpomínám, bylo kázání o knězi, který kázal a když ukázal na svatostánek,(teď si nevzpomenu co přesně při tom říkal)pohnul se tam kříž. Komunisté ho pak mučili a snažilli se dokázat, že církev klame. Nakonec jej úplně umučili. Pak byla přednáška, od které následovalo silencium=posvátné mlčení, rozmlouvání pouze s Bohem. Jelikož toho ne všichni byli schopni, byly během exercicií i chvíle, kdy bylo dovoleno mluvit, ale ne dělat příliš velký hluk, protože ti co chtěli být ještě v klidu a s Bohem zůstali v kapli. Byly také přestávky, kdy se silencium mělo dodržovat...Přednáška byla o tom, že se máme umět ovládat-máme se naučit ovládat svůj jazyk, své myšlenky a také své chování. Pokud se naučíme ovládat lehčí věci, snadněji se nám pak ovládají i složitější. Také máme různé věci vypnout, jednak jsme vypnuli mobilní telefony, svou řeč-již zmíněné silencium a pak také část svých myšlenek, o exerciciích jsme měli myslet jen na Boha. Pak následovala slova povzbuzení, že Bůh je s námi a s námi počítá. Chce nám pomáhat a jít s námi dál a my mu máme být ochotni něco obětovat. Následoval příběh z 2. světové války. V Rakousku byl jeden zbožný mladý muž, který se rozhodl stát se knězem. Udělali z něj vojenského kaplana. Jednotka, s kterou byl, poslali do Ruska. Dobyli tam jednu vevsnici. Měli 200 vojáků, z toho dvacet zraněných. Rudá armáda se chystala získat vesnici zpět. Velitel jednotky měl dvě možnosti. Bojovat proti nim, což by byla jistá smrt, protože Rusové byli tentokrát v přesile, nebo ustoupí, ale nechat tu zraněné. Rozhodl se pro ústup. Mladý Konrád se nabídl, že se zraněnými zůstane. Odešel s nimi do jednoho většího domu. Rusové postupně obsazovali vesnici a vojenský kaplan se mezitím stále modlil, občas někdo ze zraněných zasténal, tak mu dal napít a modlil se dál. Rusové obsadili všechny domy ve vesnici, jen velkého domu na náměstí, v kterém byli schováni, si jakoby nevšimli. Následující den se vrátili Rakušáci s posilou. Nejdříve šli do velkého domu, když zjistili, že jim nic není, zeptali se Konráda, co se dělo a on ji odpověděl, že si jich nevšimli. Před spánkem jsme se ještě všichni pomodlili večerní chvály.