Soluňáci

Dnes bych chtěl mluvit o svatých Cyrilovi a Metodějovi, bratřích pokrevních i bratřích ve víře, nazvaných slovanští apoštolové. Cyril se narodil v Soluni jako syn císařského úředníka Lva kolem roku 826; byl nejmladší ze sedmi synů. Jako chlapec se naučil slovanskému jazyku. Ve věku asi 14 let byl poslán na výchovu do Konstantinopole, kde se stal druhem mladého císaře Michala III. V oněch letech

byl uveden do různých akademických oborů, mezi jiným do dialektiky, kdy měl za učitele Fotia. Když odmítl slibné manželství, rozhodl se, že přijme kněžská svěcení, a stal se knihovníkem na patriarchátu.

O něco později v touze po tichosti a samotě se šel skrýt do jednoho kláštera, ale brzy byl objeven a poslán vyučovat světské i posvátné vědy a vedl si přitom tak dobře, že získal přídomek „Filozof“. Mezitím jeho bratr Michal (nar. asi 815) po administrativní kariéře v Makedonii opustil roku 850 světský život a odešel do života mnišského na hoře Olymp v Bitýnii, kde pak přijal jméno Metoděj (mnišské jméno mělo

začínat stejným písmenem jako křestní), a stal se igumenem kláštera Polychron. Přitahován příkladem bratra také Cyril se rozhodl, že skončí s vyučováním a odebere se na horu Olymp, aby se věnoval meditaci a modlitbě. Po několika letech byl poslán na misie k Chazarům u Azovského moře; ti žádali, aby k nim byl vyslán někdo, kdo by byl schopen vést rozhovory s židy a muslimy. Cyril, provázen bratrem Metodějem, zůstal na Krymu, kde se naučil hebrejštině. Hledal totiž tělo papeže Klementa I., který zde zemřel v exilu. Našel jeho hrob, a když se svým bratrem nastoupil zpáteční cestu, nesli s sebou vzácné relikvie. Když bratři přišli do Konstantinopole, poslal je císař Michal III. na Moravu, odkud mu kníže Rostislav poslal přesně formulovanou žádost. Řekl: „Náš lid, když se zřekl pohanství, zachovává křesťanský zákon. Ale nemáme učitele, který by jim byl schopný vysvětlit pravou víru v naší řeči.“ Misie

měla záhy neobyčejný úspěch. Bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si u lidu velké sympatie.

Hereze tří jazyků

To ovšem vyvolalo střet a nepřátelství ze strany franského kléru, který už předtím pronikl na Moravu a pokládal toto teritorium za součást své církevní jurisdikce. Aby se ospravedlnili, odebrali se v roce 867 oba bratři do Říma. Během cesty se zastavili v Benátkách, kde se konala vzrušená diskuze se zastánci tzv. „hereze tří jazyků“. Ti tvrdili, že existují jen tři jazyky, kterými je možno legitimně chválit Boha: hebrejský, řecký a latinský. Samozřejmě, oba bratři se proti tomu rozhodně postavili. V Římě byli Cyril a Metoděj  přijati papežem Hadriánem II., který jim vyšel v ústrety s procesím, aby důstojně přijal ostatky svatého

Klementa. Papež také pochopil velký význam jejich výjimečné misie. Od poloviny prvního tisíciletí se Slované ve značném počtu usídlovali v těch oblastech mezi oběma částmi římského císařství, východní a západní, mezi kterými již panovalo napětí. Papež tušil, že slovanské národy by mohly sehrávat roli mostu a přispívat tak k zachování jednoty mezi křesťany jedné i druhé části císařství. Bez váhání proto schválil

misii obou bratří ve Velkomoravské říši, přijal a schválil používání slovanského jazyka v liturgii. Slovanské knihy byly položeny na oltář v Santa Maria Maggiore a slovanská liturgie byla slavena v bazilikách svatého Petra, svatého Ondřeje a svatého Pavla. Bohužel, Cyril v Římě těžce onemocněl. Protože cítil, že se blíží jeho smrt, chtěl se zcela odevzdat Bohu v jednom z řeckých klášterů ve Městě (pravděpodobně u svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho křestní jméno bylo Konstantin). Pak prosil naléhavě svého bratra Metoděje, který mezitím přijal biskupské svěcení, aby neopouštěl misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu s touto prosbou: „Pane, můj Bože..., vyslyš mou prosbu a chraň sobě věrné stádo, jemuž jsi mne ustanovil představeným... Osvoboď je od bludu tří jazyků, shromáždi všechny v jednotě a učiň lid, který sis vyvolil, svorným v pravé víře a ve správném vyznání.“ Zemřel 14. února 896.

Překážky nezmařily

velké dílo

Metoděj, věrný úkolu, který s bratrem přijali, vrátil se roku 870 na Moravu a do Panonie (dnes Maďarsko), kde se setkal s násilným odporem franských misionářů, kteří ho uvěznili. Nezmalomyslněl, a když byl v roce 873 propuštěn, pracoval aktivně na církevní organizaci a staral se o formaci skupiny žáků. Zásluhou těchto žáků mohla být krize, která se rozpoutala po smrti sv. Metoděje (6. dubna 885),  překonána: byli pronásledováni, vězněni, někteří z nich byli prodáni jako otroci a dopraveni do Benátek, kde je vykoupil jeden konstantinopolský  hodnostář, který jim dovolil návrat do oblastí balkánských Slovanů. Byli přijati v Bulharsku, mohli pokračovat v misii započaté Metodějem a šířili evangelium

na území Rusi. Bůh si ve své milosrdné prozřetelnosti posloužil pronásledováním, aby zachránil

dílo svatých bratří. Zachovala se o něm také písemná dokumentace. Stačí pomyslet na díla, jako byl Evangeliář (liturgické perikopy Nového zákona) a Žaltář, různé liturgické texty ve slovanském jazyce, na kterých pracovali oba bratři. Po Cyrilově smrti vděčíme Metodějovi a jeho žákům mezi jiným za překlad celého Písma svatého, Nomokánonu  a Knihy Otců.

Tvůrci slovanského písma

Chceme-li nyní krátce shrnout duchovní profil obou bratří, musíme především zaznamenat zaujetí, s jakým se Cyril přiblížil spisům svatého Řehoře Naziánského, od kterého převzal přesvědčení o významu

jazyka pro předávání Zjevení. Svatý Řehoř vyjádřil touhu, aby skrze něho promlouval Kristus: „Jsem služebníkem Slova, proto se stavím do služeb Slova.“ Protože Cyril chtěl v této službě napodobit Řehoře, žádal od Krista, aby promlouval skrze něho ve slovanském jazyce. Uvádí dílo překladu slavnou prosbou: „Slyšte všechny slovanské národy, naslouchejte Slovu, které pochází od Boha, Slovu, které živí duše,  Slovu, které vede k poznání Boha.“ Zdá se, že skutečně již několik let předtím, než moravský kníže  Rostislav požádal císaře Michala III. o vyslání misionářů na své území, Cyril a jeho bratr Metoděj, obklopeni skupinou žáků, začali pracovat na projektu sbírky křesťanských dogmat ve slovanském

jazyce. Jasně se totiž ukázala nezbytná potřeba nového písma jako naléhavější než mluvené slovo:

zrodila se hlaholská abeceda, která – postupně modifikována – byla pak pojmenována „cyrilice“

ke cti svého inspirátora. To byl rozhodující moment pro obecný rozvoj slovanské civilizace. Cyril a Metoděj byli přesvědčeni,  že jednotlivé národy není možno považovat za plné příjemce Zjevení, dokud je neslyší ve vlastním jazyce a nečtou napsané v písmenech vlastní abecedy.

Vzor inkulturace

Metodějovi patří zásluha, že dílo, které započal s bratrem, nebylo náhle přerušeno. Zatímco Cyril, „Filozof“, se oddal kontemplaci, on byl veden spíše k aktivnímu životu. Díky tomu mohl vytvořit  předpoklady pro postupné potvrzení toho, co můžeme nazvat „cyrilometodějskou ideou“: ona provázela v různých historických obdobích slovanské národy, podporovala kulturní, národní a náboženský rozvoj. To

uznal již papež Pius XI. Apoštolským listem Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém charakterizoval oba bratry jako „syny Východu z byzantské vlasti, původem Řeky, posláním Římany a apoštolskými plody Slovany“ (AAS 19 [1927] 93–96). Jejich historickou roli, kterou splnili, pak oficiálně ocenil papež Jan Pavel II., který v Apoštolském listě Egregiae virtutis viri je prohlásil za patrony Evropy společně se svatým Benediktem (AAS 73 [1981] 258–262). Cyril a Metoděj opravdu představují klasický příklad toho, co dnes označujeme pod pojmem „inkulturace“: každý národ má vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit spásné pravdy v jazyce, který je mu vlastní. To předpokládá velmi náročnou překladatelskou práci, která vyžaduje specifikaci přiměřených termínů, jež reprodukují poklad zjeveného slova bez zkracování jeho bohatství. Právě o tom nám svatí bratři zanechali svědectví nade vše významné a Církev se na ně dívá i dnes, aby z nich čerpala inspiraci a orientaci.