Šup do budky... aneb jak se (ne)dá zpovídat
29. 5. 2010
(zdroj: http://rob.signaly.cz/0804/sup-do-budky-aneb)
Můžeme pokračovat v našem zamýšlení se nad svátostí smíření. Už jsem tu psal, co si všechno o vás kněz bude myslet, že příprava bude pěkný horor a teď možná několik slov o způsobech zpovědi. Zpovídat se dá (téměř) všude. Dříve vládly zpovědnice. Evidentně dobrý vynález – obdivovali jsme je s kamarády, když jsme jako kluci do jedné takové chodily vysypat naše hříchy a ulevit svému svědomí. Obdivovali jsme zejména stabilitu, protože nad žádným z nás nikdy neproběhla žádná architektonická katastrofa ve formě zřícení. Jo, jako děti to těžké nebylo. Pak jsem se řadu let zpovídal jinde – jenže ouha. Po tak dlouhé době jsem zjistil, že už do zpovědnice chodit nemůžu. Vyrostl jsem a výška nakonec (Bohu díky) předčila šířku a já se do zpovědnice nevešel. Poslední zkušenost ze zpovědnicí byla opravdu „za pokání“. Napůl jsem byl vevnitř, nohy jsem měl venku, jenže jsem se tam neměl čeho chytit a tak jsem se držel špičkama prstů za 5mm lištičku na mřížce. Znamení kříže jsem udělat nemohl, protože bych vyletěl ven. V tuto kritickou chvíli došlo k neteologickému rozdělení hříchů – ne na těžké a lehké, ale na krátké a dlouhé, protože každou vteřinu, kdy jsem v takové poloze vydržel jsem pociťoval jako bájná muka očistcová. O tom, že jsem po konečném rozhřešení nemohl vylézt, protože jsem se tam „šprajcnul“ se raději nebudu rozepisovat. Nakonec jsem od zpovědi doslova a do písmene „vypadl“. Od té doby nemám rád zpovědnice – a i když jsem okolnostmi (a mým panem farářem) donucen zpovídat ve zpovědnici, intenzivně vzpomínám na prožité zážitky a zpovídám velmi rychle. Naštěstí toho mí kajícníci nezneužívají. Daleko lepší řešení jsou zpovědní místnosti. Kněz i kajícník tam může v klidu sedět. Je tam místo pro Písmo – případnou nápovědu Božího slova, a se svátostní smíření se nemusí spěchat. Ještě se k tomu vrátím... Snad... Svou první zpověď, jako kněz, jsem ale neabsolvoval ani ve zpovědnici, ani ve zpovědní místnosti, ale v krásně rozkvetlém parku. Bylo to odpoledne po mém kněžském svěcení. Myslím, že na to rádi oba vzpomínáme :) Velmi rád jsem zpovídal v klášteře v Kostelním Vydří na JUMPu – v pohodě a klidu krásné přírody, ticha a neopakovatelné atmosféry. Ale o různých místech kde se dá zpovídat jsem až zas tak psát nechtěl. To znáte určitě sami, a možná daleko lépe než já. Spíš bych se chtěl trochu rozvést o formě zpovědi. Myslím, že nejhorší zkušenost každého zpovědníka jsou VV zpovědi (vánoce-velikonoce). To totiž 90% věřících zjistí, na štědrý den a na velký pátek, že „už to vypuklo“ a že je potřeba „něco s tím udělat“. A tak zahltí všechny možné kněze svou kvantitou. To by ještě nevadilo – Bohu díky za „obrácené hříšníky“. Ale... svátost smíření se pak zredukuje, na drsnou, nervy naplněnou tříminutovku. Kříž, hříchy, pokání, rozhřešení, vyhodit, kříž, hříchy, rozhřešení, vyhodit... No, hříchy odpuštěny jsou, člověk pak má zas na určitou dobu pokoj. Ale... Říkám si, je tohle prostor pro to, abych před Bohem otevřel svoje srdce? Setkám se tam s odpouštějícím Otcem, který mi dokáže naslouchat? Dá se taková zpověď nazvat slavením svátosti? Třikrát: „Bohužel ne“. Je daleko lepší, když na mě má kněz dostatek času a když máme oba dostatek prostoru naslouchat jeden druhému a společně Bohu (kvůli kterému jsme se tam vlastně sešli). Matně vzpomínám na jednu z mých prvních (opravdu dobrých) zpovědí. Bylo to na exerciciích na Svaté Hoře. To jsem byl v tzv. konviktu (nultý ročník semináře). Exercicie byly moc pěkné a v jejich závěru jsem si řekl – ten zpovědník je tam tak sám, nějaké ty hříchy by se u mně taky našly – a tak to zkusím. Za pět minut budu venku, říkal jsem si. HODINU A PŮL !!! jsem tam byl. Obrovské překvapení – zpovědník, který si se mnou povídal, který mi naslouchal, který mi dal dostatek prostoru pro zformulování mého vyznání, který i pomohl mi hledat cestu, ukázal mi Tvář Boha, který neodsuzuje ale posiluje, Krásné otcovsko-bratrské setkání, při kterém jsme oba mohli slavit – oslavovat našeho milosrdného a dobrého Boha. A můžu upřímně říct, že jsem z téhle zpovědi žil skoro rok – nastoupil jsem totiž na vojnu. To byla první kapka do nádoby mého zalíbení ve svátosti smíření jako velikého Božího daru. Co z toho vyplývá? Záleží na zpovědníkovi – určitě je dobré si ho pečlivě vybrat. Záleží na tom, jak a kdy ke svátosti smíření člověk přistoupí. A trochu také záleží na tom, jestli jdu do budky, do místnosti, na faru, nebo třeba i do přírody. Ale co je úplně nejdůležitější – Nejvíc záleží na tom, co jde křesťan ke zpovědi vlastně dělat. Jsou dva extrémy: „jen si popovídat“ – „jen vysypat hříchy“. Ne že by takový extrém nebyl v extrémním případě možný. Ale... když někdo ke svátosti smíření přistoupí s touhou setkat se se svým nebeským Otcem, s jeho milosrdenstvím, přijetím a nabídkou odpuštění hříchů, pak je to daleko lepší. Přeji mnoho krásných svátostí smíření, které nebudou přetrpěné, ale které budou slavnostmi vašeho setkání s odpouštějícím Bohem. Sdílet:
Můžeme pokračovat v našem zamýšlení se nad svátostí smíření. Už jsem tu psal, co si všechno o vás kněz bude myslet, že příprava bude pěkný horor a teď možná několik slov o způsobech zpovědi. Zpovídat se dá (téměř) všude. Dříve vládly zpovědnice. Evidentně dobrý vynález – obdivovali jsme je s kamarády, když jsme jako kluci do jedné takové chodily vysypat naše hříchy a ulevit svému svědomí. Obdivovali jsme zejména stabilitu, protože nad žádným z nás nikdy neproběhla žádná architektonická katastrofa ve formě zřícení. Jo, jako děti to těžké nebylo. Pak jsem se řadu let zpovídal jinde – jenže ouha. Po tak dlouhé době jsem zjistil, že už do zpovědnice chodit nemůžu. Vyrostl jsem a výška nakonec (Bohu díky) předčila šířku a já se do zpovědnice nevešel. Poslední zkušenost ze zpovědnicí byla opravdu „za pokání“. Napůl jsem byl vevnitř, nohy jsem měl venku, jenže jsem se tam neměl čeho chytit a tak jsem se držel špičkama prstů za 5mm lištičku na mřížce. Znamení kříže jsem udělat nemohl, protože bych vyletěl ven. V tuto kritickou chvíli došlo k neteologickému rozdělení hříchů – ne na těžké a lehké, ale na krátké a dlouhé, protože každou vteřinu, kdy jsem v takové poloze vydržel jsem pociťoval jako bájná muka očistcová. O tom, že jsem po konečném rozhřešení nemohl vylézt, protože jsem se tam „šprajcnul“ se raději nebudu rozepisovat. Nakonec jsem od zpovědi doslova a do písmene „vypadl“. Od té doby nemám rád zpovědnice – a i když jsem okolnostmi (a mým panem farářem) donucen zpovídat ve zpovědnici, intenzivně vzpomínám na prožité zážitky a zpovídám velmi rychle. Naštěstí toho mí kajícníci nezneužívají. Daleko lepší řešení jsou zpovědní místnosti. Kněz i kajícník tam může v klidu sedět. Je tam místo pro Písmo – případnou nápovědu Božího slova, a se svátostní smíření se nemusí spěchat. Ještě se k tomu vrátím... Snad... Svou první zpověď, jako kněz, jsem ale neabsolvoval ani ve zpovědnici, ani ve zpovědní místnosti, ale v krásně rozkvetlém parku. Bylo to odpoledne po mém kněžském svěcení. Myslím, že na to rádi oba vzpomínáme :) Velmi rád jsem zpovídal v klášteře v Kostelním Vydří na JUMPu – v pohodě a klidu krásné přírody, ticha a neopakovatelné atmosféry. Ale o různých místech kde se dá zpovídat jsem až zas tak psát nechtěl. To znáte určitě sami, a možná daleko lépe než já. Spíš bych se chtěl trochu rozvést o formě zpovědi. Myslím, že nejhorší zkušenost každého zpovědníka jsou VV zpovědi (vánoce-velikonoce). To totiž 90% věřících zjistí, na štědrý den a na velký pátek, že „už to vypuklo“ a že je potřeba „něco s tím udělat“. A tak zahltí všechny možné kněze svou kvantitou. To by ještě nevadilo – Bohu díky za „obrácené hříšníky“. Ale... svátost smíření se pak zredukuje, na drsnou, nervy naplněnou tříminutovku. Kříž, hříchy, pokání, rozhřešení, vyhodit, kříž, hříchy, rozhřešení, vyhodit... No, hříchy odpuštěny jsou, člověk pak má zas na určitou dobu pokoj. Ale... Říkám si, je tohle prostor pro to, abych před Bohem otevřel svoje srdce? Setkám se tam s odpouštějícím Otcem, který mi dokáže naslouchat? Dá se taková zpověď nazvat slavením svátosti? Třikrát: „Bohužel ne“. Je daleko lepší, když na mě má kněz dostatek času a když máme oba dostatek prostoru naslouchat jeden druhému a společně Bohu (kvůli kterému jsme se tam vlastně sešli). Matně vzpomínám na jednu z mých prvních (opravdu dobrých) zpovědí. Bylo to na exerciciích na Svaté Hoře. To jsem byl v tzv. konviktu (nultý ročník semináře). Exercicie byly moc pěkné a v jejich závěru jsem si řekl – ten zpovědník je tam tak sám, nějaké ty hříchy by se u mně taky našly – a tak to zkusím. Za pět minut budu venku, říkal jsem si. HODINU A PŮL !!! jsem tam byl. Obrovské překvapení – zpovědník, který si se mnou povídal, který mi naslouchal, který mi dal dostatek prostoru pro zformulování mého vyznání, který i pomohl mi hledat cestu, ukázal mi Tvář Boha, který neodsuzuje ale posiluje, Krásné otcovsko-bratrské setkání, při kterém jsme oba mohli slavit – oslavovat našeho milosrdného a dobrého Boha. A můžu upřímně říct, že jsem z téhle zpovědi žil skoro rok – nastoupil jsem totiž na vojnu. To byla první kapka do nádoby mého zalíbení ve svátosti smíření jako velikého Božího daru. Co z toho vyplývá? Záleží na zpovědníkovi – určitě je dobré si ho pečlivě vybrat. Záleží na tom, jak a kdy ke svátosti smíření člověk přistoupí. A trochu také záleží na tom, jestli jdu do budky, do místnosti, na faru, nebo třeba i do přírody. Ale co je úplně nejdůležitější – Nejvíc záleží na tom, co jde křesťan ke zpovědi vlastně dělat. Jsou dva extrémy: „jen si popovídat“ – „jen vysypat hříchy“. Ne že by takový extrém nebyl v extrémním případě možný. Ale... když někdo ke svátosti smíření přistoupí s touhou setkat se se svým nebeským Otcem, s jeho milosrdenstvím, přijetím a nabídkou odpuštění hříchů, pak je to daleko lepší. Přeji mnoho krásných svátostí smíření, které nebudou přetrpěné, ale které budou slavnostmi vašeho setkání s odpouštějícím Bohem. Sdílet:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
